Něco málo o hlaholici

Vznik hlaholice

V 5. nebo 6. století n. l. se slovanské kmeny – nejspíše kvůli tlaku Avarů – začaly stěhovat pryč ze své pravlasti nacházející se někde ve východní Evropě (nejspíše v oblasti severně od Karpat mezi Vislou a Dněprem). [1, str. 276] Některé kmeny putovaly karpatskými průsmyky na jih. Usídlily se v jižní Evropě: v karpatské kotlině, v Podunají, na severu Itálie a na Balkánu. Jiné zase putovaly na západ podél Baltského moře až na území dnešního Česka. V 7. století zakládaly tyto kmeny na Moravě první prastáty – tzv. kmenové svazy. Jedním z prvních a zároveň i jedním z nejvýznamnějších svazů byla Sámova říše, která se ale záhy po smrti jejího zakladatele rozpadla. Na Sámovu říši v 9. století volně navázala říše Velkomoravská vedená rodem Mojmírovců. [1, 2, 3]

Právě za vlády jednoho z Mojmírovců, knížete Rostislava, hlaholice vznikla. Velká Morava od svého prvopočátku zápolila s Východofranskou říší. Jedním z polí tohoto souboje bylo náboženství. V této době totiž na Velké Moravě hlásali křesťanskou víru jen franští duchovní, kteří se nemuseli zodpovídat knížeti Rostislavu, a navíc jazykem, kterému tamější obyvatelé nerozuměli – latinsky. Kníže Rostislav se tedy někdy po roce 860 chytil příležitosti a po náhlé smrti biskupa Hartwiga a následném zavládnutí chaosu v pasovské diecézi (včetně jejích misijních územích) požádal byzantského císaře Michaela III. o vyslání učenců, kteří by na Velké Moravě prohloubili znalost křesťanství, zajistili by vzdělání domácích kněží a zavedli by slovanskou liturgii. [4, 5] Byzantský císař knížeti vyhověl a v roce 863 na Velkou Moravu vyslal diplomata, polyglota a nadaného jazykovědce Konstantina Soluňského a jeho bratra Metoděje Soluňského. [6, str. 93] Ti před zahájením misijní činnosti potřebovali dvě věci: jazyk, kterému by Moravané rozuměli, a písmo, kterým by mohli zaznamenat překlad bible a překlady jiných základních bohoslužebných textů.

Základem nového liturgického jazyka, staroslověnštiny, se stal jihoslovanský dialekt z okolí Soluně [5, str. 45], který bratři dobře znali [6, str. 94] a který má blízko k současným rupským dialektům jihovýchodní podskupiny východobulharské nářeční skupiny [7, str. 153]. Přestože je to ze Soluně na Moravu geograficky poměrně daleko, mezi soluňským a moravským dialektem byly v této době jen nevelké, nepatrné rozdíly, neboť k rozpadu praslovanštiny došlo až později. [5, str. 43] Moravané tedy neměli problém staroslověnštině rozumět. [6, 8, 9]

Zatímco na staroslověnštině se podíleli bratři oba, za prvním slovanským písmem, hlaholicí, stál pouze Konstantin, který písmo vymyslel ještě před zahájením výpravy nejspíše někdy v letech 862–863. Zda se při tvorbě inspiroval cizím písmem (tzv. exogenní teorie vzniku), nebo zda písmo vymyslel sám (tzv. endogenní teorie vzniku), není zcela jisté. [5, str. 83, 10] Nejpravděpodobnější teorií je, že hlaholice je „originální a svébytný grafický systém“ [5, str. 83], při jehož tvorbě se Konstantin inspiroval písmy, se kterými se již někdy setkal (tzv. exogenně-endogenní teorie vzniku). Jedním z nich byla jistě řecká kurzívní minuskule. [5, str. 83, 6, str. 94]

Původní cyrilometodějská hlaholice se nedochovala. (Zda jsou Kyjevské listy – snad nej­star­ší hlaholská památka – psány původní hlaholicí, nebo její upravenou verzí, není zcela jasné.) [12] Předpokládá se, že se původně sestávala ze 34 znaků a že po příchodu na Velkou Moravu byla drobně upravena a byly přidány další 4 znaky. [13, str. 76] Mnich Chrabr ve svém traktátu O písmenech zmiňuje, že Konstantin vytvořil 38 písmen: 24 inspirovaných řeckými písmeny a 14 vymyšlených podle slovanské řeči. [10] Hlaholice byla tedy pro zaznamenání slovanského jazyka vhodnější než řecká alfabeta či franky používaná latinka, neboť pro každou slovanskou hlásku obsahovala jeden znak (jde tedy o písmo abecední), viz tabulku 2. U řeckého písma se Konstantin inspiroval nejen tvary znaků, ale i směrem psaní. Hlaholice se stejně jako řecké písmo a latinka píše zleva doprava a shoda dolů, viz tabulku 1. Takto vznikla oblá – někdy označována i jako kulatá či bulharská – forma hlaholice.

Přesun hlaholského písemnictví do Bulharska

Konstantinova smrt v roce 869 misijní činnost nijak nepoznamenala. [6, str. 94] Metoděj v ní pokračoval spolu se svými žáky a následovníky až do roku 884, kdy zemřel i on. V tomto období stál již několik desetiletí v čele Velké Moravy kníže Svatopluk, který slovanské bohoslužbě nepřál a který spolu s papežem Štěpánem V. po Metodějově smrti jmenoval do arcibiskupského úřadu místo biskupa Gorazda, který měl navázat na práci soluňských bratří, biskupa Wichinga, který byl oddaný latinské bohoslužbě. [5]

Zároveň byla z Velké Moravy vyhnána většina zastánců a šiřitelů slovanské bohoslužby. Někteří prchli do Čech, kde byla ovšem slovanská liturgie zakázána v roce 1097 [10], a do Dalmácie. Většina z nich ale zamířila do Bulharska. A právě zde, nejprve na dvoře bulharského knížete Borise a posléze i na dvoře cara Simeona I. Velikého, příběh hlaholice a staroslověnského písemnictví pokračoval. [5, 6, str. 94, 14, str. 73] V Bulharsku tedy vznikla dvě nová centra hlaholského písemnictví: jedno v hlavním městě říše, v Preslavi, a druhé na západě říše, v Orchidu, kam se přesunuli i dva z žáků Konstantina a Metoděje, Kliment a Naum. Zatímco v Preslavi vznikají texty oslavného charakteru, v Orchidu vznikají převážně texty vzdělávací a misijní. [14, str. 74] Z tohoto období se dochovalo několik rukopisů psaných hlaholicí, například Zografský kodex, Assemanův evangeliář, Sinajský žaltář, Ochridské hlaholské listy či Rylské hlaholské listy. [5, 10]

Staroslověnská literární tvorba byla v rozmachu, slovanský jazyk byl dokonce v roce 893 povýšen na oficiální jazyk bulharské říše. Písmem pro zápis jazyka nebyla ovšem zvolena hlaholice (jejíž oblá varianta mimochodem dosáhla v této době své finální podoby, viz první a pátý sloupec tabulky 2) nýbrž nové písmo inspirované řeckou majuskulí: cyrilice. [5] Hlaholice byla tedy ve většině slovanského světa (čti Bulharsko) během 10. století cyrilicí nahrazena. Na Ochridu ovšem přežívá až do 12. století. [5, 14]

Hlaholice v chorvatských zemích

Jak již bylo zmíněno, část velkomoravských kněží se po vyhnání knížetem Svatoplukem nevydala na východ do Bulharska, ale na jih do Dalmácie. [14, str. 74] První zmínky o slovanské bohoslužbě na chorvatském území pocházejí z roku 925. [17, str. 28] Základnou benediktýnských mnichů obhajujících používání hlaholice, tzv. hlaholášů, bylo biskupství v Ninu.

Hlaholáši měli od začátku nelehký úkol, protože neustále naráželi na odpor latinského duchovenstva. Nejdříve soupeřili s latinkou a od 12. století s cyrilicí, která se do Chorvatska šířila z Bosny. Přestože bylo hlaholské písemnictví v úpadku, z 11. století se dochovaly fragmenty překladů kázaní církevních otců, Glagolita Clozianus, a z přelomu 11. a 12. století první hlaholský text psaný chorvatskou staroslověnštinou – Vídeňské listy. Velkého úspěchu ovšem dosáhli roku 1248, kdy seňský biskup Filip od papeže Inocence IV. vydobyl povolení užívat hlaholici a sloužit bohoslužby ve slovanském jazyce. [14, str. 74] Stejné povolení získal roku 1252 i krčský biskup Fructuosus. [18, str. 144]

Od poloviny 13. století byla oblá hlaholice postupně nahrazována nejprve polooblou variantou, kterou si později přisvojili Bosňáci [5, str. 59], a dále hlaholicí hranatou, u které se stal základem většiny znaků čtverec nebo obdélník, viz druhý a šestý sloupec tabulky 2. Jedním z možných důvodů „zahranatění“ hlaholice je vztah chorvatských benediktýnských klášterů s kláštery italskými, kde vzniklo a běžně se používalo zdobné beneventsko - montecassinské písmo. Tímto písmem byly psány psány latinské spisy a při jejich překladu do slovanského jazyka (do staroslověnštiny nebo do starochorvatštiny) se hlaholáši zřejmě inspirovali. [18]

Po již zmíněném povolení kázat slovanským jazykem z let 1248 a 1252 došlo opět k rozkvětu chorvatsko - hlaholského písemnictví. Nejenže se z tohoto období dochovalo velké množství památek, které jsou většinou liturgického charakteru, většina z nich (kupříkladu Misál knížete Novaka z roku 1368 (viz obrázek 1) či Breviář Víta z Omišlje z konce 14. století) zároveň vyniká svou úpravou. Rukopisy byly psány zdobným písmen, často se používaly ligatury, po vzoru latiny i zkratky. [18]

V roce 1348 pozval český král Karel IV. chorvatské mnichy do Čech, aby v pražském klášteře Na Slovanech pěstovali slovanskou liturgii a literaturu. [19, str. 45] Hlaholáši se zde věnovali hlavně překladatelské činnosti a to z latiny do starochorvatštiny a koncem 14. století i do staročeštiny. Do starochorvatštiny byl dokonce přeložen Lucidář, křesťanská encyklopedie vědění. [14, str. 75] Přestože se osazenstvo kláštera během husitských válek přihlásilo ke kališníkům, rozsáhlá hlaholská knihovna války přečkala bez úhony. Chorvatští mniši však z kláštera kolem roku 1430 odešli. Zpátky si s sebou odnesli několik překladů, mezi kterými byla i dvě kázání mistra Jana Husa, která se v Čechách nedochovala. [14, str. 75, 19, str. 54]

V roce 1483 vyšel Římský misál (chorvatsky Misal po zakonu rimskoga dvora), který bývá považován za vrcholné dílo chorvatskohlaholského písemnictví a který se v roce 1494 stal prvním evropským misálem tištěným jiným písmem než latinkou, když ho jako svou první knihu vytiskl senský tiskař Blaž Baromić. Předlohou pro odlití tiskových písmen se stal již zmíněný rukopis Misál knížete Novaka. [5, str. 115, 14, str. 74] Římský misál byl ovšem jedním z posledních velkých děl hlaholského písemnictví. Přestože hlaholice přežila porážku chorvatské šlechty Turky na konci 15. století a následnou osmanskou expanzi i křesťanskou reformaci a protireformaci v 16. století, postupně kvůli různým důvodům – jako byla například rusifikace slovanských církevních textů – ustupovala cyrilici a latince. Hlaholice přesto přežila ještě několik století – poslední hlaholský misál vyšel v Římě v roce 1893. [5, str. 150–152, 14, str. 75]

Shrnutí

Přestože byla halholice nahrazena jinými písmy – cyrilicí na východě a latinkou na západě –, nemůžeme říct, zda jde o písma lepší či vhodnější pro zápis daných jazyků. Chtěli bychom hlaholici jako písmo nějakým způsobem ohodnotit, museli bychom ji ovšem hodnotit kladně. Je totiž úctyhodné, že se vynález jednoho člověka pozitivně zapsal na tak velké množství různých kultur. Bez hlaholice by totiž písemnictví mnoha slovanských národů nejspíše zaniklo již v plenkách – v Česku by se možná mluvilo německy, v Bulharsku řecky a na Balkáně kdovíjak.

Zdroje

1. TÉRA, Michal. Etnogeneze Slovanů: staré a nové otázky a spory. Theatrum his­to­riae. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2017, č. 20, str. 271–297. ISSN 2571-0621.
2. POULÍK, Josef. K počátkům slovanského osídlení v centrální oblasti Velké Moravy. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada historická. Brno: Uni­ver­zi­ta J. E. Purkyně v Brně, 1980, roč. 29, č. C27, str. 25–30. ISSN 0231-7710.
3. VEČERKA, Radoslav. Slovanská pravlast. In: Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2021-04-12].
4. ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In: WIHODA, Martin, REITINGER, Lukáš. Proměna středo­východ­ní Evropy raného a vrcholného středověku: mocenské souvislosti a pa­ra­le­ly. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2010, str. 238–306. ISBN 978-80-86488-69-1.
5. KREJČÍ, Pavel. Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků (od 9. do počátku 19. století). Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6915-2.
6. KRADER, Barbara. The Glagolitic Missal of 1483. Quarterly Journal of Current Acquisitions. Washington: Library of Congress, 1963, roč. 20, č. 2, str. 93–98.
7. NIEDERLE, Lubor. Slovanský svět: zeměpisný a statistický obraz současného Slovanstva. Praha: Jan Laichter, 1909.
8. HANSACK, Ernst, VEČERKA, Radoslav. Staroslověnština. In: Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2021-05-01].
9. VEČERKA, Radoslav, BLAŽEK, Václav. Velká Morava. In: Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2021-04-13].
10. PACNEROVÁ, Ludmila, VEČERKA, Radoslav, SKALKA, Boris. Hlaholice. In: Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2021-03-03].
11. SLANINKA, Martin. Hlaholské listy z Hlohavca: Poznámky k prepisu hlaholského textu do latinky. Slavica Slovaca. Bratislava: Slavistický ústav Jána Stanislava SAV, 2004, roč. 39, č. 1, str. 3–15. ISSN 0037-6787.
12. VEČERKA, Radoslav. Kyjevské listy. In: Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2021-05-04].
13. PRŮŠOVÁ, Jana. Vznik a vývoj písma. 2. přepracované vyd. Praha: Jana Průšová, 2017. ISBN 978-80-7521-046-3.
14. STRMISKA, Milan. Hlaholské písemnictví a slovanská liturgie v českých zemích a u jižních Slovanů . Porta Balkanica. Brno: Porta Balkanica, 2012, roč. 4, č. 1–2, str. 72–75. ISSN 1804-2449.
15. SIMMONS, Nikita, ANDREEV, Aleksandr. Shafarik Unicode Font Documentation. Slavonic Computing Initiative, 2020. Beta 1.0 [cit. 2021-06-10].
16. Hlaholice. In: Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 2021 [cit. 2021-03-07].
17. DOBROVSKÝ, Ivan. Chorvatská literatura. In: Slovník balkánských spisovatelů: albánská literatura, bosenskohercegovská literatura, bulharská literatura, chorvatská literatura, makedonská literatura, slovinská literatura, srbská a černohorská literatura. 1. vyd. Praha: Libri, 2001, str. 28–32. ISBN 80-7277-006-3.
18. VAJS, Josef. Rukověť hlaholské paleografie: uvedení do knižního písma hlaholského. Praha: Orbis, 1932.
19. PACNEROVÁ, Ludmila. Česká varianta charvátské hranaté hlaholice. Slovo: časopis Staroslavenskoga instituta u Zagrebu. Zagreb: Staroslavenski institut, 1996, č. 44–46, str. 45–62. ISSN 0583-6255.