Stylotvorný faktor |
Autor | T. V. | |
|---|---|---|---|
| Vydáno | |||
| Licence | CC BY-SA 4.0 | ||
Při tvorbě jazykového projevu mluvčí (pisatel) nevybírá výrazové prostředky náhodně. Okolnosti a vlivy, jež mluvčího ovlivňují, se nazývají stylotvorné faktory (také slohotvorné činitele). Rozlišují se stylotvorné faktory subjektivní a objektivní. [1, s. 1778; 2, s. 368] „Subjektivní stylotvorné faktory jsou spjaty s individualitou mluvčího, s jeho charakteristikami jak osobnostními, tak sociálními.“ [2, s. 371] Patří mezi ně (poměrně neměnné) vlastnosti mluvčího, jako je kupříkladu věk, vzdělání, povaha či příslušnost k náboženské skupině, ale i těkavé vlastnosti mluvčího, jako je například jeho okamžitý emoční stav. Mezi objektivní stylotvorné faktory patří vše, co má jakýmkoliv způsobem vliv na výběr výrazových prostředků a zároveň je nezávislé na mluvčím. Jsou převážně lingvistické a pragmatické povahy. [3, s. 411; 4, s. 66] V Mluvnici současné češtiny [2, s. 369] je vymezeno šest objektivních slohotvorných činitelů:
Nutno však zdůraznit, že vydělení jednotlivých stylotvorných faktorů je do jisté míry arbitrární, neb všechny slohotvorné činitele ovlivňují výběr výrazových prostředků současně. Uvedený výčet by mohl být zkrácen i rozšířen. Například Horváth mezi objektivní stylotvorné činitele řadí i samotný jazyk, jeho vyspělost, jeho strukturní a typologické vlastnosti a také i „rôzne kultúrno-historické, spoločenské, teritoriálne a iné kontextové súvislosti“. [4, s. 67]
Ad 1. Zásadním činitelem při výběru výrazových prostředků je funkce projevu, tj. cíl a záměr mluvčího. Jazyk primárně slouží k mezilidskému dorozumívání, pročež hlavní funkcí projevů bývá funkce dorozumívací: „Jazykový prejav sa uskutočňuje najprv preto, aby sa odovzdala istá informácia, aby podávateľ prijímateľovi niečo oznámil.“ [3, s. 415] (Existují ovšem projevy, které tuto základní funkci neplní, například samomluva či klení při úrazu.) Tuto primární funkci v projevech doprovázejí dodatečné funkce:
Uvedené rozdělení komunikačních funkcí bylo převzato z Mluvnice současné češtiny. [2, s. 369] Jak však konstatuje Jelínek, na nižší úrovni zobecnění jich lze vydělit více. [5, s. 133]
Ad 2. Na výběr výrazových prostředků má vliv prostředí, ve kterém projev vzniká. Také můžeme mluvit o celkové komunikační situaci. [6, s. 17] Můžeme rozlišovat prostředí soukromé a veřejné, známé a neznámé atp. Prostředí lze charakterizovat i z hlediska příznivých a nepříznivých vlivů fyzikálního charakteru: Mluvčí se bude chovat jinak v hlučném prostředí než v prostředí tichém, jinak v prostředí chladném než v prostředí horkém, stejně tak projev v časové tísni se bude lišit od projevu bez časového omezení. [7, s. 67] Prostředí jde charakterizovat i společensky: „Roli hraje i prostředí sociální, zejména přítomnost adresátů různého zaměření, žijících v určité společnosti a prezentujících myšlení, které odráží dobu a její problémy.“ [8, s. 84]
Ad 3. Mluvčí musí svůj projev přizpůsobovat adresátovi. Může jít o adresáta různého druhu: přítomný či nepřítomný, anonymní či neanonymní, jednotlivý či hromadný, známý či neznámý atp. [4, s. 67] Vliv na výběr výrazových prostředků má kupříkladu adresátův věk, jeho vzdělání, povaha, ale i jeho kulturní pozadí. Například přednáška o ekologii mířená na děti bude užívat jednodušší výrazové prostředky než přednáška mířená na lesníky experty.
Ad 4. Jak konstatují Čechová, Krčmová a Minářová, zařazení tématu projevu (tj. obsahového zaměření projevu) mezi slohotvorné činitele je sporné. [8, s. 86] Například Hausenblas ani Trávníček jej mezi ně neřadili, protože jedno téma může být stylově vyjádřeno různými způsoby: Kupříkladu o rozpadu atomového jádra může být napsána odborná stať, novinový článek nebo o něm může být veden rozhovor. [9, s. 11; 10, s. 37] Ovšem podle autorek Současné stylistiky téma projevu má na výběr výrazových prostředků vliv: „Téma ovlivňuje vlastnosti textu, jimiž jsou např. přesnost, sémantická jednoznačnost vyjádření, nocionalita, závažnost sdělovaného aj., a v neposlední řadě usměrňuje i volbu komunikačního kódu.“ [8, s. 86]
Ad 5 a 6. Výběr výrazových prostředků ovlivňuje forma projevu, tzn. zda jde o projev psaný, nebo mluvený. Mluvenost bývá vázána na bezprostřednost, spontánnost, nepřipravenost, což vede k projevům s volnější kompozicí a syntaxí a velikou výrazovou redundancí. Naopak psané projevy bývají zpravidla předem připravené, pročež mívají promyšlenější kompozici a využívají složitějších syntaktických prostředků. [2, s. 370; 11, s. 78] Forma projevu sice se stupněm připravenosti mluvčího blízce souvisí, ale psanost/mluvenost nesmí být za připravenost/nepřipravenost zaměňována. Existují jak projevy psané a nepřipravené (například četování), tak i projevy mluvené a připravené (například slavnostní projev).
Při výstavbě textu se na výběru výrazových prostředků podílejí všechny stylotvorné faktory, ovšem silnou roli má funkce projevu. Právě proto se podle funkce v české funkční stylistice vymezují tzv. funkční styly. Funkční styl je „presná konfigurácia prvkov vybratých z inventára jazyka so zreteľom na ich funkciu (funkčný potenciál) a usporiadaných do kompaktného celku, rešpektujúc pritom kontrétny cieľ, konkrétnu formu prejavu, situáciu, ale aj individuálne parametre hovoriaceho (píšuceho) a iné okolnosti“. [4, s. 55–56] Základním je podle Nového encyklopedického slovníku češtiny rozdělení na šest funkčních stylů: styl prostě sdělovací, styl odborný, styl administrativní, styl publicistický, styl řečnický a styl umělecký. [12, s. 550]
Počet vydělených funkčních stylů záleží na míře zobecnění komunikačních funkcí. Například Jelínek v Encyklopedickém slovníku češtiny seskupuje funkční styly na tři: funkční styl věcně informativní, funkční styl persvazivní a funkční styl umělecký. [13, s. 450–451] Oproti tomu Mistrík vyděluje desítky sekundárních funkčních stylů. [3, s. 544–563] Nutno také zdůraznit, že klasifikace funkčních stylů není neměnná: „Funkčněstylistická diferenciace jazyka je proces, který nepřetržitě pokračuje a který reflektuje současný (tj. přechodný) stav jazyka a společnosti, což znamená, že stávající klasifikaci je potřeba přeskupovat a doplňovat […], zejména s ohledem na rychlý rozvoj digitálních technologií.“ [14, s. 106–107, překlad T. V.]